Proč systémové riziko existuje
Finanční systém je provázaný – banky si navzájem půjčují, drží pohledávky vůči sobě, sdílejí infrastrukturu platebního styku. Pokud jedna velká banka selže, může stáhnout s sebou ostatní, kteří na ní mají pohledávky. Tento domino efekt se nazývá systémové riziko.
Systémové riziko se liší od idiosynkratického (specifického) rizika: pokud zkrachuje malá firma, trh to vstřebá. Pokud ale zkrachuje systémově důležitá banka (tzv. SIFI – Systemically Important Financial Institution), dopady jsou plošné.
Jak ČNB systémové riziko řídí
Česká národní banka používá makroobezřetnostní nástroje k omezení systémového rizika:
- Kapitálové rezervy – banky musí držet extra kapitál jako polštář pro případ krize
- Limity LTV, DTI – omezují nadměrné zadlužení domácností, které by při pádu cen nemovitostí mohlo ohrozit banky
- Zátěžové testy – ČNB pravidelně testuje odolnost bank vůči hypotetickým šokům
- Dohled nad systémově důležitými bankami – větší banky mají přísnější požadavky
Systémové riziko a nemovitostní trh
Nemovitostní bubliny jsou klasickým zdrojem systémového rizika. Pokud banky masivně půjčují na předražené nemovitosti a ceny pak spadnou, hodnota zajištění (nemovitostí) klesne pod výši úvěrů. Banky se dostávají do ztráty a úvěrové podmínky se zpřísní pro všechny.
Právě proto ČNB zavedla limit LTV – i když je pro konkrétní klienta konzervativní, chrání celý systém před kumulací rizika. Limity LTV snižují pravděpodobnost, že by hromadné defaulty dlužníků ohrozily stabilitu bank.
Globální příklady systémového selhání
Nejznámějším příkladem je finanční krize 2007–2008. Pád americké investiční banky Lehman Brothers spustil globální finanční krizi – propojení bank přes komplexní finanční deriváty způsobilo řetězové problémy po celém světě. Státy musely zachraňovat banky za cenu bilionů dolarů.
ČR tuto krizi prošla relativně mírně, protože české banky nebyly masivně exponovány toxickým americkým aktivům a měly zdravou kapitálovou pozici.
